Na konci bezstarostnosti

Na konci bezstarostnosti

Na konci bezstarostnosti

Co nechceme slyšet o Evropě, národních zájmech a zahraniční politice
149 Kč (sleva 25 %)
Běžná cena 199 Kč
Koupit
Rok vydání: 
2014
Formát: 
134 x 205 mm
Počet stran: 
148
Vazba: 
měkká vazba s klopami
ISBN: 
978-80-7485-038-7
Hmotnost: 
228 g

Tuto publikaci můžete zakoupit také jako e-knihu zde.

Významný český politolog a předseda Občanské demokratické strany reaguje souborem originálních esejů na krizi Evropy a oslabení Západu. Popisuje výzvy, před kterými stojíme v době, kdy je Evropa a s ní i Česká republika ohrožena novým nebezpečím radikálního islámu a kdy se v souvislosti s ukrajinskou krizí hovoří o malé studené válce. V knize najdete jasné argumenty, proč se česká politická reprezentace musí rychle začít chovat tak, abychom měli zahraniční politiku, jakou si zasloužíme a potřebujeme. 

„Česká zahraniční politika se musí znovu stát společenským tématem. Doby bezstarostnosti, pokud jim někdo opravdu věřil, jsou pryč. Oslabený Západ a unavená Evropa čelí novým výzvám a ohrožením. Česká republika nemůže trpně čekat, jak se situace vyvine, měnit každého půl roku svoje zahraničněpolitické priority, nevědět, kde hledat záruky bezpečnosti, a dlouhodobě si hrát s důvěrou spojenců a s respektem soupeřů.“

Petr Fiala

Z knihy aktuálně vybíráme: 

Národní zájmy a jejich prosazování (s. 67–68)
Ještě před začátkem ukrajinské krize, v dubnu 2014, jsem v jednom textu zabývajícím se polským politickým myšlením s jistým povzdechem napsal: „Pro Polsko (…) je mimořádně důležitý jeho východní rozměr, vztah k tomu, co leží na východ od jeho současných hranic. My jsme sice také země, jež v souladu se středoevropským údělem byla zpravidla ,objektem‘ dějin, procházeli jsme obdobími mezi západním a východním vlivem a expanzí. Český národ měl také sám své východní zájmy, nejen obranné, byť si je nepřiznáme. Není to v historické perspektivě tak dlouhá doba, kdy jsme v rámci jednoho státního útvaru sociálně, ekonomicky i kulturně ovlivňovali část území dnešní Ukrajiny. Tato skutečnost je ovšem v českém myšlení zcela potlačena, není v žádném směru součástí naší politické identity a není ani zdrojem žádných politických zájmů. Ani na východní nebezpečí nepohlížíme příliš ostražitě. Náš vztah k Rusku, dlouho problematický, jak jinak, když šlo o vztah k osvoboditelům i okupantům, již před nějakou dobou přešel do pragmatické roviny a – jak ukázaly i české diskuse kolem amerického obranného šítu – ,východ‘ pro nás už není hrozbou (v národní mentalitě), dávno už nebyl sférou zájmu, a tedy celkově přestal být tak trochu i tématem. Polsko uvažuje a musí uvažovat jinak. Polsko má východní politiku, má své východní zájmy, cítí odpovědnost, nebezpečí i výzvy.“ Odtud lze také vysvětlit polskou připravenost jasně reagovat na ruský postup na Ukrajině a naproti tomu naši váhavou, nejistou a nebezpečnou pozici. Ignorování zahraniční politiky vede k tomu, že nejsme připraveni na výzvy, které se kolem nás objevují, protože jsme si namluvili, že se už nikdy nic nemůže stát. Jestli někdo opravdu uvěřil nesprávné tezi o konci dějin v důsledku vítězství liberální demokracie, tak to z nepochopitelných důvodů byla právě část české společnosti.

Bezpečnostní zájmy a NATO (s. 81–84)
S aktuálním děním na východ od nás dostává naše členství v NATO znovu nejen symbolický, ale i zcela konkrétní rozměr. Není to žádné překvapení, i když mnozí politici v evropských zemích mají často představu, že mír na našem kontinentu je něco samozřejmého. Ukrajinská krize nám připomněla, že tomu tak není. Platí to, co jsem mnohokrát psal ve svých textech: dnešní svět není bezpečný, dlouholetý evropský mír je z historického hlediska výjimečný a udržíme ho jen tehdy, budeme-li aktivně bránit svoji svobodu a budeme-li dostatečně silní na to, aby nás naši soupeři respektovali. Nejsem rád, že se moje slova v souvislosti s krizí na Blízkém východě a na Ukrajině tak rychle a zřetelně potvrdila.

Poválečná bezpečnost Evropy byla a je založena na spolupráci se Spojenými státy. USA jsou pro Evropu garantem bezpečnosti. A tato strategie je pro Evropu výhodnější než budování vlastního systému obrany. Samotnému členství v EU opravdu nelze přisuzovat hlubší bezpečnostní rozměr. Proto musíme být jednoznačnými zastánci spojenectví mezi Evropou a USA. Jádro bezpečnostní spolupráce mezi evropskými zeměmi leží právě na půdě NATO.

Evropská unie nemá být novým NATO – i kdyby to bylo možné, tak by se tím obranné kapacity jen zbytečně zdvojovaly, plýtvalo by se prostředky na bezpečnostní oblast – a výsledek by přitom nebyl stejný. Proto nepodporuji snahy o společnou obrannou politiku EU ani vytváření vlastní evropské armády. Oslabilo by to transatlantické spojenectví mezi evropskými zeměmi a USA, které naši bezpečnost dostatečně garantuje. Západní demokracie musí vytrvale ukazovat odhodlání bránit svoji svobodu, svoje hodnoty a zájmy a nedovolit nikomu, aby je mocensky oslaboval a/nebo dokonce překresloval současnou mapu Evropy. A právě to dnes dělá Rusko na východní Ukrajině. Na ruskou strategii je ale možné dívat se i jako na reakci na změnu politiky USA s nástupem prezidenta Obamy. Barack Obama usiloval o snižování vojenské přítomnosti v Evropě, snižoval armádní výdaje a neviděl význam střední a východní Evropy strategicky – proto také zastavil projekt protiraketové obrany v ČR. Není náhodou, že republikánský senátor McCain v březnu 2014 pod vlivem dění na Ukrajině myšlenku protiraketové obrany oživil. Kromě svého skutečného vojenského potenciálu, který by na současný ruský postup měl minimální dopad, by protiraketový systém měl i svou přenesenou, symbolickou hodnotu. Neměli bychom zapomínat na to, že vítězství Západu ve studené válce bylo dosaženo důsledným prosazováním strategie zadržování, která bránila expanzi sovětského impéria. V souvislosti se současným rozpínavým charakterem putinovského režimu musíme být připraveni na uplatnění podobných postupů. I dnes platí, že nebudeme-li silní a nebudeme-li jasně dávat najevo svoje zájmy, tak se vystavujeme riziku, že jiné velmoci budou opakovaně zkoušet, kam až jim Západ dovolí jít. Silné NATO chápané jako obranné společenství a postavené na pevném euroamerickém spojenectví je i v tomto smyslu zárukou naší bezpečnosti.

Společná obrana má ovšem jeden základní předpoklad: alespoň jistou míru reciprocity a ochoty se na ní podílet. Toto musíme připomínat, na tomto musíme trvat. Nelze pouze využívat spojence a nic neposkytovat na oplátku.

Členství v NATO nemůžeme brát jako samozřejmost, ale musíme do něj investovat. Alespoň tím, že budeme pro naše spojence i nadále spolehlivým partnerem. I proto jsem chtěl a byl jako předseda ODS připraven podepsat „Smlouvu o zajištění obrany ČR“, na jejímž základě by politická reprezentace hledala cesty, jak získat dostatečné dlouhodobé investice do technologické úrovně naší obrany a zachovat přitom vyvážené organizační a početní struktury armády s kvalitním a vzdělaným personálem.

Co nechceme slyšet o mezinárodní politice (s. 87–90)
Nevěřím v objektivitu mezinárodního politického řádu, politiku appeasementu ani spoléhání se na to, že všichni chtějí mír. Takový svět bych si sice přál, ale on takový není. V mezinárodní politice se prosazují zájmy států. Kdo není dostatečně silný, může se brzy probudit ve světě, který bude zcela jiný, než mu vyhovuje. To platí i pro západní demokracie. Mluvím o něčem, co nechceme slyšet a co se bojíme nahlas vyslovit: nebudeme-li mít sílu (vojenskou, politickou, ekonomickou) a nebudeme-li odhodláni ji použít, jsme ohroženi.

Chápání reality mezinárodní politiky často chybí například v našich úvahách o Ukrajině a ruské politice. Diskuse o tom, jestli byl Majdan demokratický, ukrajinská vláda důvěryhodná, kolik je na Krymu rusky mluvících lidí nebo zda má prezident Putin rohy, může být zajímavá, ale pro naši politiku nesmí být určující. Změny v ukrajinské politice jsou věcí Ukrajiny, můžeme jim fandit nebo je odmítat, ale neměli bychom jim je nutit. Import demokracie nefunguje, podpora demokracie ano, ale mezi tím je velký rozdíl. Oproti novopečeným znalcům Ukrajiny, kterých je najednou všude plno, vím, o čem mluvím. Na Ukrajině jsme po léta organizovali občanské vzdělávání a Charkovská národní ekonomická univerzita mi za spolupráci udělila čestnou profesuru. Ale to všechno není důležité.

Důležitý je Krym. Postup Ruska na Krymu nelze akceptovat, i kdybychom byli osobně přesvědčeni, že Putin je pro Rusko to pravé, Ukrajina špatná a Krym je přirozeně ruský. Ruská agrese však porušila pravidla hry, začala měnit uspořádání Evropy a vytvářet pro Západ nebezpečnou situaci. Historie se opakuje, staří evropští démoni se vracejí.

Krymská válka z let 1853–1856 byla první „moderní“ válkou s obsáhlou fotografickou dokumentací a válečným zpravodajstvím. Fascinovala a inspirovala. Psali o ní třeba Marx s Engelsem, ale raději si z knihovny vytáhněte Tolstého Sevastopolské povídky. Byla to válka, která ukončila mír mezi evropskými velmocemi, nastolený vídeňským kongresem (1815). Na Krymu nejde vlastně o Krym. Je to jen důležité geopolitické místo, má symbolickou mocenskou hodnotu. Samuel Huntington správně rozpoznal, že jednou z klíčových konfliktních linií je i dnes ta, která prochází Ukrajinou.

Ruský postup znamená uplatnění síly a narušení současného mezinárodního řádu. Rusko má další zájmy, naštěstí zatím více na jihu než na západě, ale pokud je bude realizovat, bude stále silnější a my slabší. Ale Krym je nebezpečný i jinak. Vystavuje Čínu vnitřní diskusi, zda je její politika zdrženlivosti v zahraničních vztazích správná. Západ ukazuje slabost. A co může být výsledkem jeho slabosti? Nic jiného než jeho ohrožení.

Kdykoli někdo uvěřil, že když kývne na agresi, vyhne se dalšímu střetu, dopadl špatně. Chamberlain je dnes tragická postava, ve své době to ale vypadalo, že přináší mír. Zdálo by se, že jeho chyby, ale i slabost západních demokracií např. v době amerického prezidenta Cartera nemůžeme opakovat. A my se je opakovat chystáme.

Poválečný mír v Evropě nebyl dán dobrotou sovětských vůdců, ale zjevnou vojenskou silou Západu. Válku nezažíváme proto, že by byla iracionální, ale proto, že by našim soupeřům nic nepřinesla. Mír zajistilo zbrojení. Izrael není zničen proto, že jsou arabské země hodné, ale proto, že se dokáže bránit. Terorismus držíme na uzdě proto, že jsme schopni zaútočit na ty, kteří ho podporují. Nepleťme si to s vývozem demokracie. Je to prosazování našich zájmů, bez nichž ale nebudeme mít ani naši demokracii. Americký fyzik Edward Teller kdysi řekl: „Válka není nemyslitelná, ale je nepříjemné na ni myslet. Proto je jen jedna cesta, jak se jí vyhnout: musí se na ni myslet stále.“

Naivita a slabost nás ohrožují, síla rozumí v mezinárodních vztazích zase jen síle. Rusko nám není nesympatické, ale svévolně měnit platný mezinárodní řád nesmí a má to vědět. Pokud se s Ruskem neumíme domluvit na kompenzaci jeho krymského postupu, musíme přistoupit k rázným sankcím. Kdekdo počítá, co to bude stát z hlediska ekonomických vztahů. Něco ano, ale pokud se problému nepostavíme čelem (ne pouze ČR, ale USA a silné evropské země), dosáhneme jedině toho, že i ekonomické vztahy budou nakonec pro nás velmi nevýhodné a/nebo jednostranně určované. Musíme si uvědomit, že Rusko je nyní ochotno zaplatit za svůj úspěch při akcích na Ukrajině velmi mnoho, a to nejen materiálně. Nezdráhá se počítat i se ztrátami na lidských životech svých občanů. My nejsme ochotni si připustit ani případné mírné snížení našeho materiálního komfortu, respektive pokles odbytu zboží na ruském trhu, což zvýhodňuje Rusko i jakéhokoliv dalšího soupeře, který o této naší slabosti ví.

Nečekám, že se mnou budete souhlasit. Konflikty má málokdo rád a „jestřábi“ to nikdy neměli v demokratických zemích snadné. Ale vždy měli pravdu a bez nich by neskončila studená válka mírovým vítězstvím Západu. Naše prosperita a náš mír musejí být vykoupeny naší silou a odhodláním. Nic jiného v mezinárodní politice dlouhodobě neplatí.

Třetí cesty nefungují ani v zahraniční politice (s. 103–105)
Česká debata o ukrajinské krizi se ubírá špatným směrem. Nejde o jednoduchý střet dobra a zla, ale ani jen o exportní zájmy českého strojírenství. Rusko začalo překreslovat mapy. Porušilo dohody, ke kterým se samo zavázalo. Hraje se o hodně. O bezpečnost Evropy a její mír.

Stejně tak vyjde najevo, jestli jsou západní demokracie schopny hájit svoje zájmy. Pokud se ukáže, že ne, najde se dost dalších velmocí, které se začnou prosazovat na jejich úkor. Na náš úkor. Mnoho lidí u nás to vůbec nechápe. Stejně jako fakt, že na východní Ukrajině se neodehrává jen jeden z lokálních konfliktů, nad nímž lze večer u televize mávnout lhostejně rukou. Rusko-ukrajinský konflikt činí „světovým“ minimálně tři věci: 1. Je v něm zapojena jaderná velmoc s tradičními imperiálními cíli. 2. Jsou narušovány deklarované zájmy Evropy a USA, které na to nejsou schopny adekvátně odpovědět. 3. Jedná se o geopoliticky citlivý bod, historicko-kulturní konfliktní linii, na níž snadno propukají střety širšího dosahu. Bez rozhodného postoje Západu bude konflikt pokračovat a Západ bude stále více oslaben. To se bohužel již děje.

Můj pohled nemá co dělat s naivním rozdělováním na černé a bílé. Ukrajina není vzorem demokracie, nápady rychle ji přijmout do EU nebo NATO jsou nesmysl. Putin není diktátor, je tvůrcem i produktem režimu, který je pro ruskou společnost adekvátní a odráží její politickou vůli. Problém není v tom, co se odehrává uvnitř Ruska a Ukrajiny. Být v tomto případě proti ruskému postupu neznamená být proti Rusku, člověk může být i rusofilem. Ale každý, kdo se na věci dívá zdravým rozumem a z hlediska zájmů naší země, musí být ruským postupem na Ukrajině zneklidněn. Rusko udělalo něco, co se nedělá. Zavírat před tím oči nám nepomůže. Kupříkladu jednostranně porušilo tzv. Budapešťské memorandum z prosince 1994, které samo podepsalo. Už to je dostatečný důvod k sankcím a určitě k posilování vojenské přítomnosti na východních hranicích Severoatlantické aliance. Všichni mají plná ústa Mnichova a mnichovanství. Historické paralely jsou ale nebezpečné. Tato nesedí. Když už by se ale někdo chtěl vracet do třicátých let 20. století, je mnohem případnější si všimnout obsazení demilitarizovaného Porýní v březnu 1936 nacisty. I tehdy to bylo porušení smlouvy, a žádná reakce nepřišla.

Byl to jeden z klíčových momentů, který dodal Hitlerovi kuráž k dalším agresivním krokům. Zbabělá, váhavá, chápavá politika ho nezastavila, jak dobře víme.

Ale nenechme se svést k laciným analogiím. Poučení z dějin je stále stejné. Neukazujete-li sílu a vůli, dříve či později vás někdo dostane. Sílu můžete ukázat i na vedlejším bojišti. Kdyby například po sérii porážek Západu ve studené válce Británie nesvedla bitvu o Falklandy (1982), což přímo se studenou válkou nesouviselo, byla by pozice Západu v osmdesátých letech mnohem slabší. I když se nám to nelíbí, tak to prostě v mezinárodní politice je: k zachování své pozice a k udržení míru potřebujete dostatek síly. A musíte být připraveni ji použít.

Chyba současné české zahraniční politiky je, že si nebezpečí nepřipouští. Já jsem také rád, že české firmy mohou dál vyvážet obráběcí stroje. Znám je, jsou dobré a přeji jim to. Od vlády bych ale čekal, že bude rozumět tragičnosti, hloubce a možnému dosahu konfliktu, jehož efekt není omezen na území, kde se odehrává. I kdyby mělo pravdu Rusko (jako že nemá), co nám pomůže, když budeme chytrou horákyní někde „mezi“? To je v zahraniční politice osudové. Být „mezi“ se nevyplácí, role „mostu“ je směšná, ve hře zájmů jste nakonec obětí pro obě strany.

Mezinárodní řád, jak ho známe, se otřásá v základech. V našem zájmu ale je ho zachovat. Česká republika nemá jinou variantu než stát na straně západních demokracií, které ji neohrožují, jejichž „náruč“ nám vyhovuje, jichž jsme součástí, a které jediné nám mohou společně zajistit bezpečnost. Máte někdo nějakou jinou rozumnou alternativu? Tak sem s ní, já ji neznám. Pokud ne, tak se rychle začněme chovat racionálně a sledujme své národní zájmy.